Života závistné stíny
naděje svit ať nám rvou,
v prsou žár vznítíme jiný –
spásu a důvěru svou.
Velká a svatá, jež zaříš
s nebes až na dálný svět,
plodíš vše, stavíš a maříš,
člověka i slabý květ!
Tys byla duchem, jenž střežil
chaosu závratnou pláň!
Života kmit ještě nežil,
se dnem už čekalas’s naň.
Slavnější než samo nebe
i bůh, jenž kraluje v něm –
věčně jsme poslušni tebe,
kdy boha nevzpomenem.
Paprsku bílý, o sladká
Lásko, ty bohem nám buď!
Smrť až nás zachvátí – matka,
ty místo něho nás suď!