Až v nejzazším světa prostoře
tam přejasná hvězda stála
a jasná slunce v pokoře
kol její osy hrála.
Leč hvězda chce shasit věčnou zář,
jež sluncím v kolébku svítí.
„Já nikdy neshlédnu lidskou tvář,
a k čemu mi tedy žíti?“
Děl anděl, letě hvězdě vstříc:
„Což neumíš svobodně žíti?
Ten prach, ten hřích, ten troud, to nic –
ó nechtěj člověka zříti!“