Tu srdce ze sladkého těsta,
tam panna a myslivec zas,
jež bába jim přinesla z města,
jich světy jsou v blažený čas.
Pak dále – hřbitůvek z hlíny
a dřívko, to mrtvý tam spí,
a kolíbka, miminko, plíny
a na všem kus srdce jim lpí.
Hleď, lichváře dítě tam sčítá
a kramaří, otec jak sám,
tam vojáček divoce lítá
a křičí: „Já zabit tě mám!“
A sirotek jak matka směje
se, hýčká, kolébá cos,
a pijáka dítě tam kleje:
snad proklíná příští svůj los.
A celé to fraškovné žití
a žal, jenž cizím je skryt,
z těch dětských her se nám svítí
jak hvězdy z kaluže třpyt,
To symboly velkých jsou věcí,
toť tragický, děsný je smích,
toť tajemství, jež malí svědci
v sluch andělů šeptají svých.
Ó děti, vy pravdy nám díte,
leč kdo z velkých všimne si vás?
V tvář nahou životu zříte,
jak kvítek zří v podzimní mráz.
Vy dědici otcova hříchu
jste protestem zmrhaných sil.
Mně z vašeho divého smíchu
zní brzkého neštěstí kvil.
A lidstva a národa osud
vy nosíte ve klínu svém,
taj budoucna, skrytý nám posud,
vy věštíte proroků rtem.