Spí básník moře na pobřeží
svůj vytoužený, věčný sen.
Kraj celý pilně ticho střeží,
on klid má – první tichý den.
Na prsou jeho ruce leží,
a kalný zrak je zaklopen.
Po vlnách plují volné lodě,
a slunce hasne na pláni.
Bůh moře, po své říši chodě
proud větru pláštěm zaslání,
a šumot ve hluboké vodě
zní jako tajné žehnání.
A div byl velký: noc kdy světlá
oděla moře kouzlem par,
a v nebi plná luna skvetla,
svůj tkajíc snivý, bledý žár,
sem zevšad příroda se sletla,
a nikdo neznal hněv ni svár.
Dřív květy přišly, plné rosy:
petrklíč, douška mateří,
chudobka o místečko prosí,
růže se rděla na keři,
a chrpa, kterou sekáč kosí,
tam smutně stála v zášeří.
Nad pěvce hruď, v níž duše žila,
květ lilie vstal bělavý,
u nohou fialka se kryla,
břečtan se vinul u hlavy,
a k srdci oměj zasmušilá
svůj vztáhla kalich modravý.
Pak přiletěli ptáci tiše
a slavík zpíval requiem,
drozd s písní, která smutkem dýše,
labuť, jež pěje v skonu svém,
i sokol, který s nebes výše
na naši hledí malou zem.
Žežulka lkala dumnou tísní,
čáp zamyšlený tiše stál,
a chřastal mrazil divou písní
a holub šíleně se smál,
i vrabec v šedé hávu třísni
se za mrtvého truchlit zdál.
I ptá se luna s chladným čelem
a spěchá rychle v mračnou dál:
„Co truchlíte tak v srdci vřelém,
co hrob ten vám zde pochoval?“
Zní odpověď jí v sboru celém:
„Zde přírody spí slavný král!“