Ó bože můj, jsem unaven,
slyš ospalého srdce lkání.
Mne děsí bdění, straší sen,
ta chvíle mdlého vzpomínání.
Již cítím každou minutou,
jak ze srdce se krev mi tratí,
a plachtu černou, napnutou
jak prapor smrti mozkem vláti.
Či v mlze smyslu, umdlení,
jež mysticky mé tělo víže,
ty, Pane, ve tmy odění
jsi právě snad mi blíže?