Ty nové hroby jako rány svěží!
Žár léta spálil jejich sporou trávu,
rok jeden zničil pověst jich a slávu,
a suché listí nad jich kříž se věží.
A v podzim, kdy tak zdlouha, zticha sněží
a nocí zní jen hukot dálných splavů,
to jak ti mrtví zvedali by hlavu
a hovořili s tím, kdo vedle leží.
Tak cize, dutě ony splavy hučí,
jak z kraje mrtvých stony přidušené,
kdo nespí, ten se dlouho jimi mučí.
Co chcete, mrtví? Co váš spánek ruší?
Co hlodá vaši nezkojenou duši,
kdy na vás již si nikdo nevzpomene?