Čas mizí děsně. Jako hrobu příval
se přítomnosť vždy v zašlé obrací.
Nic nepotrvá, o čems včera sníval,
dnes na to na vše hrobní kámen přival.
Smrt všecko shrábne, všecko utrácí.
Tak za sebou jdou lidská pokolení
jak vrstvy listí, stlané na listí,
rok každé pučí, žije plno snění,
a vadne, spadne, za rok již ho není,
že žilo, kdo můž’ z něho vyčísti?
Tak život velký je a spravedlivý,
všem souzen stejný, neodvratný zmar.
Vše epochy a úspěch chvilku živý
a okamžité sensace a divy
a nauky strhá zmaru děsný spár.
Co method, mod, a ze všeho tu zbyla
ach upomínka s pohrdáním jen.
V prach posměchu se minulosť již skryla,
že k nebi letí, vzhrdá nová síla,
však její hrob již také vypočten.
Ó nesměj se, ó nepohrdej jiným!
slyš zákon světa, příkaz života:
I tvoje loď, jež letí mořem siným,
kdes jata bude krajem nehostinným,
a bez návratu tam se ztroskotá!