Oh prchá hodina, s ní část našeho bytí,
jak krůpěj jediná ve mocném proudu času,
duch tuší její znik, kdy ona v tůň se řítí,
a plní nektarem číš v boha věčném kvasu.
Z nás každý cítí sám, co na dně její leží
snů, touhy, rozkoše, přes něž se valí dále,
jeť život květem jen, jenž vzrostl na pobřeží,
a jemuž ona rve za listem lístek stále.
A z mračen půlnočních jakási bytost cizí
sem chladně pohlíží, ten květ jak zachvívá se,
a jen když oderván na věky v proudech mizí,
by sad jí nespustnul, květ nový vsadí zase.