Ne proto snad, že krása tvoje tahy
svým kouzlem prodchla, duch můj pro tě plane,
ne proto tvůj mi úsměv tak jest drahý,
a hudba slov, jež se rtů tvojich vane.
Ne proto snad jsem vztýčil ve své duši
tvůj zjev na postať svého idealu,
ne proto duch můj, zíraje naň, tuší
cos jak svit ráje v temno hrůz a žalu.
Ne proto snad, že na tvém tichém čele
vše dobro splývá v harmonii jemnou,
i gloriolu již ti ve skráň stele
andělů ruka, poutajíc tě se mnou.
Však proto jen, že dlouhý život muky
jsi zakončila odpuštěním, smírem,
já uchopil se těžké tvojí ruky,
by vůdcem byla mně v tom světě šírém.