Nač chvět se,dítě, o můj klid? Ten věř, mne více neopustí, jej cítím jak mech ze skály ze zmučené své duše růsti.
On měkkým, stinným pláštěm svým v ní zakryje pradávné rány, by nezřel svět, jak hluboko jí rukou jeho byly vklány.
A máš-li ještě na rtu smích a v oku-li se slza třpytí, tož nechtěj je za marnou mzdu útěše v oběť utratiti.
A jestli čistou tvoji hruď dme ještě nadšení a sláva, tož soucitu je nesdílej, onť se vděkem se nepotkává.
Můj duch je klidné jezero jež ztraceno se v skály hrouží, stín věčné nudy sytí je, a poutník k němu nezatouží.
Je kryje kalná, teskná rmuť, a bázlivě se v sebe ztrácí, a nedohledne žádný zrak, zkad k jeho dnu se příboj vrací.
Je bouře k ruchu nevzbudí a příroda je neobrodí – sen jeho těžký, hluboký v něm neprostupné dumy plodí.
Již mnoho vesen letělo kol závistných hor přísné skráni, však k němu doneslo se z nich jen nové vždycky odříkání.
Já stokráte jsem umřít chtěl bez svědků v tmavé svoji hloubi, však smrt to místo míjela, kde nuda jen se s mdlobou snoubí.
Proč ty bys chtěla samotna svou obětí mé zmladit čelo? Tvá slabá záře nevnikne až v dno, jež by se za ní stmělo.
Tvůj slzavý a smutný pláč se v skalách ztratí bez ozvěny neb zpět se vrátí v srdce tvé jak šíp balvanem odražený.
Můj vzdech ti řekne poslední žes jedinou mi hvězdou byla, jež v kalné mojí propasti se nebes září zrcadlila.
Můj vzdech ti řekne poslední že vždy jsem věřil, dítě, tobě, že památka tvá rozplyne se s prachem mým jen v tmavém hrobě.
Cookies on Poetry Cove