Enora.

Oh mrtva, mrtva je! Ta duše s křídly archanděla a srdcem ženy. To tělo sladké, hodno duše své

jest prachu drahým dědictvím a černá zem ji skryje zrakům lidí! A duše její, vlna hudby rajské do nebe vyzněla a ve sboru

tam Serafů teď v hymnách zvučí: „Svatý, Svatý, Svatý jest Pán, král zástupů!“ Jen pověsť její čistá, netknutá

tím jedem, který v nitru světa kypí (neb také světice se nesmí náš tknouti ret ni hanbou ani hříchem) se bájí po světě,

a křesťan zmírající se posilňuje jí na věčnou cestu. A její slz déšť stříbrný (jež plakala zde naposledy,

když vichr bolesti ji rval a zlomil, neboť zde čím krasší květ tím dříve musí zahynouti) teď léků činí plnou studánku,

jež mnohé obrodila hříšníky ku věčné spáse. Proč prchá vše z té země proklaté co znak a žár a krásu ohně

v své hrudi nosí Prometheova? Část v prach, čast přejde v dech, a červ se dělí s bohem o kořist. Já pláču a šílím!

Jak Helkiův syn pláču nad rumy, jež pohřbily můj Sion. Leč on – on jistě velký prorok byl, a červ jsem já,

jejž první hrouda rozdrtí. Requiem. Své slzy v oku zatajte a v prsou nechte spáti žaly

pro mrtvou, které v životě již sevšedněl proud bolu stálý. Již marno vše! Ni láska víc ni bolest zpět ji nevyvábí.

U rakve teprv cítíme, jak proti smrti přec jsme slabi. Jeť láska nám hlas Serafů i ve svých klamech, beznadějích,

a mrtvým dálný červa ruch, jenž dobývá se v rakev jejich. Jeť bolest živým bouře zlá, jež v prachu smýká naši hlavu,

a mrtvým vánek, který jim na hrobech sotva sčeří trávu.