Cypřiš dumný zvolna nad hrobem se kloní,
jak jím pohne vítr tichý, tajemný.
Noční rosa pláče velké slzy pro ni,
slavík pěje kdesi zpěv svůj dojemný,
píseň v dál se tratí, až i s tichem splývá,
ozvěna jen slabě znovu si ji zpívá.
Nežli píseň sirá zajde zcela v lkání
zůstanu a stlumím marné povzdechy.
Dlouho do půlnoci, déle do svítání,
nechť to srdce najde míru, potěchy.
Jeden květ jen vezmu s jejího si rovu,
abych nad ním doma mohl plakat znovu.