Dvě lebky kdes hřbitova v zákoutí
tak svorně již dlouhá ležely léta,
a jsouce si vespolek světem vším,
se dočkati mínily konce světa.
Tak divoce jedna šklebila se
jsouc plísní a mechem pokryta celá,
a holé druhé se dávná kás
a hluboká v čele rána tměla.
„Eh, nudno tu. Čas tak pomalu jde,
a my jsme již dovily života nitě.
Hrob nechce nás – bavme se hovorem.
Nuž, kdos byla dřív, sestro, začni juž hbitě!“
,Já byla jsem ničemou. V Abruzzích kdys
jsem poutníku lebku rozrazila,
a za to pak hrdlo poněkud víc
mi zatáhla zákonů všemocná síla.‘
„Jak dlouho to?“ ,Sama již zapomínám,
však padesát let již bude as tomu.
Poutník se opíral o berlu,
a z římské pouti vracel se domů.‘
„Ha, prokletá! Vrahu můj!“ ,Oh, běda nám!
Pro staletý mír, jenž družil nás k sobě,
tě zaklínám, sestro, zapomeň zas,
ať se starou láskou se snášíme obě!
Však brzy snad k cíli se doplíží čas,
pak chopí nás osudu rameno hrůzné,
a rozhodí od sebe v nekonečno
až na věky ve dva póly různé.‘