Dvě koruny.

V těch dílnách zlatníků jak plno, živo bylo. Toť krásy nevšední se ukončí dnes dílo, neb zlato, rubíny a jasné diamanty, a stříbro, safíry a velké brillianty

se spojí v korunu, již dokonají právě. Jak bude slušeti té urozené hlavě, až v kotlů hřmot a ryk a zvučných polnic vřesku a v hukot salv a děl a pestrých krojů lesku,

v žár zlata, hedvábí a bílých krajek třísni a v sterých tisíců jásotu, křiku, písni ji primas vsadí sám na pomazané skráně, na skráně královské, na skráně syna Páně!

A podle dílny té na místě opuštěném, kde pouze nevlídný lkal vítr smutným stenem, keř trní pučel sám a divokými ostny, vše vůkol probodat chtěl, zlý a nelítostný,

a na to těšil se a snil ve hnusném plese, jak někdo dotknutím až na krev probodne se, a zpilý divokou a hříšnou vášní svojí se houpal po větru a vztekle chřestil zbrojí

a jeho každá snět se jako zmije pnula, by kohos nalezla a pevně obemknula a ze své náruče jej nepustila prve, až syta byla by té čerstvé, teplé krve.

Tu přišel neznámý kdos, velký, z jeho tváře šla divná, nezemská, jak slunce jasná záře, a jeho poklidné a převelebné čelo jak oltář z mramoru se pyšnilo a stkvělo,

a jeho panenské a nedotknuté rety se chvěly ohlasem nebesky sladké věty. Snět jednu ulomil a v korunu ji splítal a v skráň ji vtlačil svou a tak ji vroucně vítal

jak onu zlatou král, již právě v kathedrále mu kladli na hlavu. Pak klidně bral se dále, ač teplá, vřelá krev mu s čela tekla na zem – s korunou Genia, jež rve a pálí mrazem.