Dva slepci na smetí kdes v bídě umírali.
To žebrák byl a král, jejž hříchy svrhly s vlády.
Měl každý hadry své a každý sténal hlady,
a černí ptáci již nad jejich čely vláli.
Než slepci nezřeli ten mrak, jenž k nim se chýlí,
jenž mžikem ostrý spár do prsou jejich zatne,
však ještě naposled si ruce stiskli matné
a vroucně objali a druha políbili.
A náhle zvolal král:,To noc se v záři mění,
já jasný vidím den!‘ A žebrák: „Jaké světlo
mým zrakům ztrhaným teď ještě náhle zkvetlo?
To má jest odměna!“ ,Já vidím odpuštění.‘