Na pouti počátku, jež jméno „život“ nese, já na rozcestí též jsem stanul polekán, bez vůdce, přítele dvě cesty zřel jsem v děse, jež v dálku poutníky do různých vodí stran.
Jak nový Heracles jsem slyšel hlasy sporné, zde svévoli a ples a výskot spilých řad, tam chmurné výčitky, jen nářky, kletby vzdorné, jak šepot bachantek a varhan temný spád.
A děli: „S námi pojď, tak veseleji bude, buď náš a v ryk se dej, pěj rozkoše a ples, náš smích ať bratry své si v srdcích najde všude, chcem tančit, hodovat, chcem opíjet se dnes.
Což na tom, lidský cit že písni té se rouhá, že dissonance zvuk k ní pojí sterý vzdech? My budem rozkoší, my radost budem pouhá, jak zlato blýská se! Jím koupiti se nech!“
A já jsem přivinul k svým ňádrům drahou lyru a tiše poslouchal té její duše hlas. Cos jako výčitka tam znělo: svoji víru a pýchu ztracenou jsem nalezl v ní zas.
A tak jsem řekl jí: „Ó sestro duše mojí, mé svaté dědictví, ó rci mi, nač ten strach? Než tebe zneuctit a zaprodat tě v boji, rač tebe rozdrtím a zašlapu tě v prach!“
Hlas druhý slyšel jsem s tak stlumenými slovy a bázní třesavý: „Ó slyš nás, s námi pojď! Od věků hledáme břeh pravdy tajný, nový, a nocí hlubokou svou slabou vedem loď.
Pojď, na cestu nám hraj zpěv nábožný a vážný, my poženeme v před svůj koráb ze všech sil, ty v údy chábnoucí lij těchy balzám vlažný. Jeť cesta daleka, však důstojný je cíl.
My půjdem za těmi, již v temnu ztratili se, a neznámo, zda cíl tam nalezli či hrob, však jasná dráha jich v tom šeru posud stkví se, jich jména, prostá dřív, jsou svatá od těch dob.
Zda my se vrátíme ku rodným břehům zpátky, kdo z lidí poví nám? Jen Bůh tam svou má stráž. Hle, vlna zvedá se a plaší člun náš vrátký! Tož rychle! Nastal čas.“ Já děl: „Jsem cele váš!“
Cookies on Poetry Cove