A přece věřím, v tobě také žije
zář věčná, kterou duší v sobě zovem.
A v přeměn řadě, mžiku každém novém
je nekonečná, stálá harmonie.
Co vrátký mozek v myšlénku svou kryje,
jest chvíle, část, jež pojmem značí, slovem,
však duši tvou v tom pásmu oblakovém
tu nepojme – v svou kukli nezavije.
Víc srdcem ji než rozumem svým tuší,
svou vrátkou v její věčnou noří vůli
a pojem boha za tu klade duši.
I věří v něho, jehož ty jsi dílem,
i lidský duch, jenž potom rozplynulý
mít bude boha hrobem svým a cílem.