Čněl Kristus jako maják na svém kříži,
a záře z jeho vycházela hlavy
jak ze slunce, že kolem širé davy
své zraky mohly otevřít jen stíží.
Jen ďábel ze svých vydobyv se mříží
na břevna sed’ si jako havran tmavý,
a časem v krakot pustil se tak lkavý,
jak ten, jehož se konec jistě blíží.
Krev prolitá pak zvolna tekla dolů,
by obrodila svět ten proklatý
a smířila jej s bohem v syna bolu.
Tu havran chytil krůpěje té krve
a hodil ve svět jako dukáty,
a vesel odplul, odkud přišel prve.