Teskný jako šedý příkrov
na ohromné rakvi nebes,
plný dum jak poutník slabý
bez naděje na cíl dálný,
jako choré smutné dítě
dubnový se vzbudil den.
A ti lidé chodí kolem
bez úsměvu, bez pozdravu,
jakby zimě opuštěné,
která do hor ukryla se
se slzavým, vlhkým zrakem
chtěli vzdáti slední čest.
Bláhoví a divní lidé!
Srdci, které dokonává
jedno, zdali člověk cizí
jeho skonu polituje,
aneb zdali odmírá
samo, jako v životě.
Bůh i skrze mhavé clony
vidí duše tajné změny,
životem jak k smrti pluje,
zrození i umírání,
shledání i rozloučení,
rozkoše i hořkou mzdu.
A kdy zazní v tiché vísce
umíráček matce staré,
víť on, za horou že první
kráčí svatba od oltáře,
ale smutné, mladé děvče
pláče pro svou matičku.