Zas po čase do polí vyšel jsem,
dal výhost šedivým hrobovým zdem,
a z hluboka oddechl sobě.
Jak znovu zrozen jsem krunýř svůj strh’,
jak dítě se k matce přírodě vrh’,
svůj smích i pláč dětský jsem našel.
Tu sladký mne ovanul, tajemný dech,
až krev se mi rozchvěla v žilách všech,
jak první májové deště.
Já nevěděl, vůně kol spanilá
zda ze srdce mého se rozlila,
či niva jí okolní dýše.
Tu létali ptáci, zněl jejich křik
a skřivánek se zpěvem k obloze znik’,
jak stříbro ten zpěv kanul dolů.
Hmyz kolem se rojil, u nohou myš
si kořist vlekla v drobounkou skrýš,
a cvrček si šumařil v trávě.
Kol obilné vůně oblak táh’,
to zrající chléb byl, v modlitbách
se tvořil a nabízel s plesem.
Já usednuv na mez jsem zapad’ v lán’
jak od moře širého přikrýván –
tak utonout – jaké to štěstí!
Tu svlačce se bělely závějí
a chrpa se modrala v naději,
i koukol si spokojen kvetl.
A rudý mák houpal se, smál se, smál:
„Já větší jsem, větší nežli král –
vždyť řekl to On – sám Ježíš!“
A mně bylo blaze tak – nikde žal –
já v přírodě boha jsem nalézal,
tak mrtví jen cítí to štěstí!
Má duše uletla, svatě sníc.
Než modlitba, více bylo to, víc,
a Kdos děl potichu: „Amen!“