Ta noc tak dlouhá jak život bídný,
blah, kdo v ní může pokojně spát,
blah, komu v rány věje sen vlídný
na chvíli alespoň líbezný chlad!
Tmy srostou nad ním v zapomenutí,
v němž s pevným klidem volno mu spát,
muž s ženou v jednom spí obejmutí,
ač muž ten churav a žena má hlad.
Vlas pad’ jí v ňádra, jež zimou stydla,
černý jak noc, v níž volno jim spát,
nad nimi láska rozpjala křídla –
kdo by jim většího štěstí moh’ dát?
Ta noc tak dlouhá jak život bídný,
blah, kdo v ní může pokojně spát!
Mne, až já jednou padnu v sen vlídný,
nebuďte, nechte mne na věky spát!