Ty klidně, dítě spíš, na líčku úsměv jasný,
tak malé, něžné jsi, jak poupěte květ krásný,
skvost země nejdražší spí chudé na kolébce.
Na ňádrech ručky máš a vlásky padly v skráně,
za hlavou stanul teď tvůj věrný anděl Páně,
a vlaje křídly hebce.
I ptáci zmlkli již – jen květy sladce voní,
a lístek za lístkem na čelo tvoje roní,
kde myšlénka ti spí o ráje nalezení.
By nerušil tě šum, tvůj anděl v spánek klesl,
a Bůh sám, dítě mé, se s hůry k tobě snesl,
a sní teď v zamyšlení.
Ó dětství nevinné, tys stejně božské všudy,
ať v kment se zavíjíš či v starý hadřík chudý,
ať pod nebesy spíš či pod děravým krovem.
ze slova počato vše – moře, nebe, země,
ve prostor vhozeno všech věků plodné sémě,
a tys bylo tím slovem.
Kdy jiné dusí stesk, žal, bída, pohrdání,
vždy smíchu tvého květ se ke všem lidem sklání,
a modré oko tvé vždy stejným září mírem,
ať střípky v ruce máš, či klín tvůj zlata plný.
Tě sláva nepohřbí, ni hanby černé vlny
svým neúprosným vírem.
Kdo z ráje vyhnán byl, zda netouží tam zpátky?
A ve snu dětinném, na drahém klínu matky
kdo lidstva zápasů by nezřel vykoupení?
Ty mračný asketo, básníku, kazateli,
co obzor vašich dum, tak hrozně zatemnělý
jest proti tomu snění?