*** Co rok, to s novým vznícením

Co rok, to s novým vznícením se duše k tobě vrací, jak na jaře kdy v domov svůj vždy spějí z dálky ptáci –

den plane, hoří růžemi, a prostřed toho světla tvá bílá líce zkvetla jak kalich lilje nám.

Jenž za pravdu jsi na smrt šel, jak jen kdy muž a člověk, a nevěděl, ten ohně žár v tvých stopách půjde po věk,

a nevěděl, že mužnost tvá se v celý lid tvůj vtělí, že neskloněný, smělý tvůj stát zde bude duch.

Krvavá růže, ohnivá v tom našem dusném létě, a bílý, čistý oblaku vždy v předu k naší metě,

vždy výš před celým národem, jenž těžce jda a tvrdě, přec nezdolně a hrdě k své kráčí svobodě!

On ví, až tvoje čistota a slavné ducha plání se v každou českou vlije hruď i žítím pohrdání,

až bytost tvoje naši krev nezdolným vzdorem zvlní, pak vzejde, pak se splní tvůj o volnosti sen!

My v boji, bouři věčně jen a nikdy v chabém klidu – jsme stádo tvé, ty kněže náš, tvé děti, otče lidu –

ó nikdo z naší podstaty tvé jméno nemůž’ rváti – jen s krví srdce ztratí se, s naším životem.