Sochu zřel jsem kdysi – mistr posvěcený
vytesal to obraz krásné, hrozné ženy.
Obrovská ta žena, nahá, z hrubé žuly,
plece dvě jak vrchy do výše se pnuly.
Přes mohutné boky šat se lehký valí.
Pata pevná s půdou z jedné slitá skály.
To je žena – sfinga, to je pochyb dcera,
v očích plá jí jakás vášeň zlá a šerá.
O popelnic trosky opírá si nohu,
levicí svou drtí kříž a sochy bohů.
Pravice tu s žhavým luntem k ráně stojí,
dělo hrozné v zástup vypálit se strojí.
Stranou Indian tam leží, proklán v boku,
opilý se negr šklebí v blázna skoku.
Dole zlatý nápis mluví ku člověku:
„Civilisace to dvacátého věku.“