sám již nevím ani,
snad jen, že v světě nenajdu víc míru,
co poprve jsem bouřnou vzbudil lyru,
jíž struny rve teď život bez ustání.
Trud, lítost, marné touhy, lidské žaly,
a smutek srdce z nich se věčně loudí,
krev žlučí otrávena jimi proudí,
bol z bolů cizích stesk mi činí stálý.
A mládí ztracené v ně hořce kvílí,
stín prázdných illusí se jimi chvěje,
bůh klade na ně tíhu beznaděje,
již ony nésti nemají juž síly. – –
To, dobrý anděli, den za dnem skládá
můj život trnový, a přec ni jeden
dech sladký harfy té za celý žití Eden
by neprodala moje duše ráda.