Svit chladných hvězd a větrů hudba hrají
po zavátém a mrtvotichém kraji,
a havran píseň smrti skřehoce –
a český lid své slaví vánoce.
Od domu k domu, po cizinském prahu
synové vlasti bloudí v smutném tahu
a když se jeden skácí v sníh a led,
se slzou zmrzlou druzí kráčí v před.
Tisíce jich, co ve ciziny sněhu,
zmizeli navždy od rodného břehu,
vyhnanci všude, psanci v světě tom,
jen hvězdná zář byl vánoční jim strom,
Tak bylo druhdy. Vnuk teď hrůzou bledne,
kdy přízrak dob těch ze hrobů se zvedne
a svoji tesknou báj mu šepoce,
jak praděd náš své slavil vánoce.
A dnes jest Čechu zas, jak vyštván, znovu
by uchopit měl berlu vyhnancovu,
být bez vlasti zas, psancem v světě tom,
a jen zář hvězdnou vánoční mít strom...