Hrsť černých perel z hlubin duše svojí
zde lovím, z toho básníkova moře,
jak zrodilo je odříkání, hoře
a temno dum, jež proti křivdám brojí.
Je pracně básník z duše rve a pojí
pak k sobě, z nich tak skromný vínek tvoře.
V nich bouřné slávy neplá zlatá zoře,
jen starých ran v nich černá krev se rojí.
Však jedno modlím se: by temným leskem
na říze vzplály, matko vlasti, tobě,
ne na hrudi, jen dole, v lemu řízy!
A svobody kdy jitro svitne bleskem
v ty matné perly, dávno na mém hrobě
ať slávy tvé svit jeden skane ryzí!