Na střeše naší hnízdo z došků si zrobil milý, známý pták. Byt jeho podivný je trošku – půl kola to bez loukotí,
a v něm rád pták náš zanotí si svoje vážné: „Tak, tak tak!“ I vzešlo jaro. S hlučným plesem nad krajem vztýčilo svůj znak.
Dech jeho vzňal se polem, lesem a písně s květy v řetěz spjal, však pták náš vedl si jen dál to svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
Pak houkla bouře z plných plící, lil příval na nás černý mrak, hrom bil a leckdo s děsem v líci se pode pevnou střechou třás’,
leč vřavou tou pták vedl zas si svoje vážné: „Tak, tak, tak!“ Žně dozrály, a s polí vozy se vlekly domů jako rak.
Co písní znělo, vědí bozi, vždyť v práci dá zpěv úlevu, a s hůry znělo do zpěvu to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Když hlučná svatba kolem výskla, plál vínem spilý dívčí zrak, tu puška hřměla, láhev tryskla a polibkem ret na rtu plál,
pták vztyčen ve svém panství stál a notoval si: „Tak, tak, tak!“ Leč sousedův ten synek mladý od svatby chřadnul, ubožák.
To z lítosti prý; lkali všady, když na hřbitov jej nesli kol, a s hůry znělo v lidský bol to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Až jednou za hluboké noci vpad’ požáru k nám lítý drak, nad celou vísku vzteklou mocí svá rudá křídla rozpjal v mžik,
a s hůry znělo v třesk a křik to staré vážné: „Tak, tak, tak!“ Vše ztraceno! Z mé rodně chýže ční smutně k nebi černý vrak,
i ten se bortí, klesá níže, až těžkou ranou k zemi kles’. A z trosek v posled ještě hles’ pták svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
Cookies on Poetry Cove