Již zvolna tratí se ten záblesk růžový, jenž tvář Tvou, Kriste, božstvím zlatil, a soumrak nevěry, tak temně hrobový, svět náš, se zdá, už navždy schvátil.
Již ruce poklesly, jež ku modlitbám pnul, ó Kriste, člověk v zbožném hnutí, vždyť hřeb těch dlaní Tvých se dosud nepohnul, by uvolnil je k obejmutí.
Svět věřit přestává, že činem oděje se Tvoje zvěsť o věčném míru, a v hrob, kam pohřbívá vše svoje naděje, tam hází také svoji víru.
A s hlukem hromovým, až chví se v nitru zem, se řítí staré lidstva řády. Co bude nyní dál, ptá lid se chvějným rtem, kdo strhne svět v jho svojí vlády?
Duch lží, ten antikrist, svou bibli rozkládá a láká duše nerozhodné, za chvilku útěchy si srdce vyžádá, je na kápí si bláznů vbodne.
Jen zisk a sobectví tu mrazně pučí kol, ty ledné květy přítomnosti, jich šťáva přehořká nezhojí cizí bol, jen jed, zmar ona v sobě hostí.
Ty mlčíš, visíš dál. A marně jeden zvuk my z božských Tvojich retů ždáme. Mře člověk návalem těch žhavých vnitřních muk a marně pouta pochyb láme.
Tak sám se potácí... Kam dojde v konec tak? Zří jatka krvavá – svou zemi. Na nebe upírá svůj vyděšený zrak, a chladné nebe – hrob je němý.
Sám v sebe zadumán se bolem opíjí, dál pádí, oděn v lesť a zradu, na bratra tasí meč a pušku nabíjí a krve zná jen divou vnadu.
Je vesel na povrch, co v nitru rve jej hlod a palčivá jej hrůza sžírá, zří, bez cíle jak dál se nový rodí plod, a starý rod bez těchy zmírá.
Nač tedy žíti dál? Nač trpět, pracovat a tíhu žití dále nésti? Jeť dávno ztracena, již člověk slýchal rád, Tvá zvěsť o božské říši štěstí.
A bolněj’ nežli Ty, na kříži stenaje, se svíjí, s trnového lože ten výkřik děsivý tu letí do kraje: „Ó proč jsi opustil mě, Bože?
Já marně, bohové, vás k pláči vyzýval, ty bohy starých, slavných bájí – zda Zeus či Jehova mi jaké těchy dal? Jest ticho v Olympu i v ráji...
Jsem ztracen! Není dne a není vzduchu kol, a v tmě, jíž krvavý žár září, ční Mamon kovový, a v zoufalý náš bol smích cynický mu kmitá v tváři.
Má dcera poklesla, má choť mě zradila, syn můj je vrah a zrádce bídný, mých zásad základy rez pochyb rozryla, a nikde paprsk těchy vlídný!
Já také poklesnu – vím, ve zločinu sluj, v mých očích tma, mé srdce puká, přec ještě jedenkrát tu volám: Bože můj, ó jsi-li, zadrž tvá mě ruka!“
A náhle jakýs hlas tak milý, dojemný mu srdce vnadí v sladké tuše: „Já jsem! Ve srdci tvém ten zachvěv tajemný to má je jsoucnost, moje duše.
Jsem stále u tebe! A bys se vrhal v kal, mně neujdeš – já najdu tebe. Pojď ke mně, znavený, bys sobě odpočal, své srdce dám ti – smutných nebe!
Ó nestyď za slzy se, nechať kanou jen, já také hořce plakal kdysi. Tys trpěl, zápasil, ty budeš vykoupen, má láska tebe z mrtvých vzkřísí.
Ó pojď – je země klam a vše zde smrť a hrob, a jinde není těchy žádné, a není spásy, leč u kříže mého stop – svět celý před ním jednou padne!
Ó nech je smát, se rvát a proklínat svou tíž... ty zoufalé, ty osamělé – můj puká vetchý kříž a k vám se kloní níž, a já obejmu lidstvo celé!“
A budoucnosti Bůh tu Kristus visí dál nad přítomností vlny zrádné, sní o člověku dál svůj sladký ideál, že celý svět mu v náruč padne!
Cookies on Poetry Cove