Na jednoho člověka myslím dnes sobě.
Až duch můj prach těla střese,
až dávno už klidně spát budu v hrobě,
on teprv snad k žití se vznese.
Kde jeho rodiče, vlasť, bratří budou,
to nevím a nemohu říci.
Jen vidím tu postavu hladovou, chudou,
však tvář jak rozžžatou svíci.
A čelo hrdé a myšlením zryté
a planoucí, modré zraky
a v těžkou lebku jak v nádobu slité
vše hvězdy a blesky, mraky.
Z ní časem snad hrom činů velkých střelí
a nebeský oheň se vznítí
a kometou vyletí podnik skvělý,
jenž lidstvu na cestu svítí.
Snad chtít bude bratřím podati chleba,
však zkamení v dlani mu žhoucí,
snad samému útěchy bude třeba,
však hrd bude na dvéře tlouci.
Snad života robství v něm sdusí vše v jádru,
a zardousí myšlénku živou,
a všecko, co bouřilo v mozku a ňádru,
jen slzou propukne tklivou.
Snad v okovy otrocké bude jat,
a v poutech, jež na údech chřestí,
pak zapomní píseň, již slýchal rád,
tu píseň o slávě a štěstí.
Má pověsť k němu nesletne s věků,
on nepozná svého tu druha,
jenž trpěl též, hynul v zoufání jeku,
však nezmohl osidla tuhá.
Kdo o mně jemu pak napoví?
Vše zůstane – život a bouře,
jen tělo se po mně zas obnoví,
jak na ohni kotouče kouře.
Ty země, vy slunce daleká,
vy v dar život věků máte.
Ty přírodo, matko člověka,
ó pozdrav jej nastokráte!