Jsou lidé, kteří v celé žití
hlídají rodné země práh,
jenž sebe doma cize cítí
jen v snění nebo myšlénkách.
Jim stačí obzor povědomý,
za moře sobě nepřejí,
zde klidně staví stany, domy,
svou pýchu i svou naději.
To tajné pouto, které vleče
jich noha žitím za sebou,
v něž pot i slza časem steče,
to stalo se jim potřebou.
Tak lehce mrou, jak vždycky žili,
a jejich duše blažená
pak hlídá hrob jich, v sněhobílý
květ kaliny tam vtělená.
Jsou jiní, které divá touha
od rodných záhy žene bran,
jich život – karavana dlouhá,
či koráb, bouřným vichrem hnán.
Pod palmou nebo pod stožárem
v mžik přilétne k nim vlídný sen,
a tehda divným jakýms žárem
jich obličej je zanícen.
O rodné zemi sen... a v bdění
zří ptáky spěti k domovu,
tu klnou svému poblouzení
a dále spějí poznovu.
Na moři pustém, v pouští kleté
zlá choroba je zachvátí,
jich kosti divý Samum smete
neb hnusný žralok utratí.
Jich duše rodnou zemi hledá
a kvílí v marném toužení –
to bouřlivák tam křídla zvedá
a křičí v divém úpění – –
To divý orkan pouští šílí
a lítá prudce sem a tam,
štká, prosí, úpí, stená, kvílí,
od vlasti svojí dalek – sám.