Zrodil se potok v mateřském lůně
v lesinách ukrytých, vlídných skal;
maličký ještě, ale již stůně
v neznámou letět, tajnou dál.
Nadarmo skála smutná jej prosí,
plačíc naň kvítka sporých svých zdob –
poskočí potok, pryč vlny nosí,
a zmízí v dáli – beze stop.
Slabounké ptáče k žití se vzbouzí
ve hnízdě, schovaném v nachový květ;
křídelka vztáhne a již se vzpouzí
v domově zůstat – chce letěti v svět.
Marně naň, zůstaň!’ každý list volá,
a slzy pláče zeleně strop –
ptáče již letí, víc neodolá,
a zmízí v dáli – beze stop.
Blýskla se plachta při siném moři,
moře i oblaka jediný spěch;
v dálce se bouřlivé pruhy již tvoří,
leč zde jí kyne bezpečný břeh.
Loďka však křídla rozepne bílá,
od břehu spěchá, pokojných dob,
moře se pění – loď odrazila,
a zmízí v dáli – beze stop.
Dítě mé sladké! Dva květy s keře
tulí se k sobě blíže a blíž;
však vítr letí, na křídla béře
jednoho lístku lehýnkou tíž.
Ten druhý chřadne, vadne a spadne
ve vlhký, smutný, nevlídný hrob,
onen však letí ze zahrádky vnadné,
a zmízí v dáli – beze stop.