Jak růže bílá, která voní
v měsíci lásky, básník jest.
Což na tom, zda ta růže voní
ve vzduchu velkých, hlučných měst,
či zda v samotu zakletá
kdes beze zvěsti odkvétá?
Tou, jíž jest – růží – zůstane.
A jako hvězda, která svítí
měnivým leskem; neví nic
zda člověk bdí; jen sní a svítí
svou čistou září víc a víc,
a kol ní šumí aether jen
jak tichá hudba, lehký sen,
a její zář – ta nehasne.
A jako labuť, která zpívá
do šera píseň poslední.
Co na tom, zdali noci zpívá,
či zda se k ránu rozední?
Má na tom dost, že bůh jí dal
klid, písně, sny, a že jí přál
být čistou, bílou labutí.