Mlada byla. Jediná
hrob jí zdobí květina,
mladé paní s bolestí
svědkem byla neštěstí.
Časně oné mrtvé žal
útla ňádra rozbodal,
a kdy sen jí štěstí svad’,
bez reptání sem šla spat.
A ten mladý, slabý květ
přečkal dlouhou řadu let,
jej se netknul bouře ráz
ani vichr, ani mráz.
Jen kdy někdo kráčí kol,
zachvívá se jemný stvol:
dobřeť ví ta květina,
co můž’ ruka zločinná....
Nic se neboj! Jeho krok
štván je světem rok co rok,
jeho čelo zryto je,
srdce nemá pokoje.
Ve spaní i ve bdění
vidí její trápení,
její smutný, tichý hled
studí jej co mráz a led.
V rozkoši i ve práci
život marně utrácí,
až pak jednou přijde sám
se zoufalým pláčem k vám.
Na hrob klesne, zmíraje,
čelem hlínu zrývaje,
v bouřné citů závrati
z kořene tě vyvrátí.
Polibky tě posije,
vroucí slzou polije,
a pak vtiskne tebe v sled
na své srdce – – chladný led.