Král Jan má krásnou dceru, já dobře o ní vím, já chtěl bych, na svou věru, ten poklad zváti svým.
Jen jedenkráte spáti jí bujných na ňadrech, v snu slyšet ji se smáti, v snu slýchat její vzdech.
Neb ona v pláči, smíchu svůj tráví mládí čas, a v podvečerním tichu zní slavičí ten hlas.
Na křídlech vánku sladký ten hlahol letí v svět, tam hasne, mře a zpátky zas ozvěnou jde zpět.
Smích její jakby lákal a vzbouzel tajný žal. Kdo slyšel jej, ten plakal, a dlouho vzpomínal.
Kol pastýř stáda nechá, a rybák plnou síť, i poutník slabý spěchá, by slyšel hlas ten znít.
Však záhy ve kvil touhy ten zbloudil jemný smích, zněl celý soumrak dlouhý, než v půlnoc klidnou ztich’.
Tu sama, steskem spilá v tmu prázdnou hleděla, své ruce v ňadra ryla, a rána dobděla.
Však nejhůř potom z jitra: tu vzchopila se v ráz, a silou bouře z nitra svůj divý rvala hlas.
Ten zoufalý smích vtínal jak nůž se všechněm v hruď, tu každý ruce spínal: „Bůh milostiv jí buď!“
A byla zvěst, že jednou sem z dálky přijel host zřít její krásu lednou, ten pyšný světa skvost,
a zřev tu chladnou vnadu, „To málo pro mne,“ prál. Jej štváti dala z hradu, však on se ještě smál.
A tomu doba dlouhá, co zmizel v černý les, a v její ňadra touha se vhlodala jak rez.
Pak darmo hlavu chýlí: „On nejde nazpátek!“ „Ta naše paní šílí!“ „Toť hrozný byl mu vděk!“
Tak na pavlan kdy vstoupí ze zlatých veřejí, i mramorové sloupy se v nitru zachvějí.
Dnes večer zas tam stála a v dálku hleděla, zas kvílela, se smála a rána dobděla.
A z rána – slunce svitlo na její bledou líc. Cos v údole se kmitlo a blýskalo vždy víc.
To stříbrné je hledí, to stříbrný je štít. Ten jezdec slova nedí, jak do kamene vryt.
A stojí, vzhůru zírá – – ty paní, zdali víš? Pěst jedna úzdu svírá a druhá ruka výš
jak v přísahu se zvedá. Tu zjasní slunce líc – – i vzkřikla slečna bledá, a vrhla se mu vstříc.
A ticho... Ve hluboku to tělo, bolný zjev. Tam skálu v rychlém toku ta mladá barví krev.
Král Jan svůj život kleje a nebe, celý svět, a rytíř jen se směje a zvolna sjíždí zpět.
Cookies on Poetry Cove