Nad pustou cestu starý bez se sklání,
jak žebral by svých květů sinou dlaní
o boží slitování.
Jde poutník mladý kol – bez náhle tlumí
své příšerné a farizejské dumy,
a jenom zticha šumí.
A poutník děl si: „Léta tomu celá,
co rakev navždy mně ji uzavřela –
ta duše moje vřelá!“
A bez jen dusně, opojivě dýše,
a nahýbá své květy zvolna s výše
až v cestu k němu tiše.
A poutník děl: „Ó div! ten květ mi kyne,
jak tenkrát, kdysi z rakve nehostinné
ty líce její siné.
A v myšlénkách si sedá v květy spadlé,
a smuten kloní k hrudi svojí schřadlé
ty líce bledé, svadlé.
Bez těžce dýchá jen a dusí, dusí...
A komu snad se jednou život zhnusí,
ať jde a také zkusí!
A nad mrtvolou zase dál se sklání,
jak žebral by svých květů sinou dlaní
o boží slitování.