Bouře lítá černou nocí
mlází rve i suchý strom,
proudy deště bijí v okna,
vzduchem tříská divý hrom.
Tehda prvním žití pláčem
zaúpěl můj dětský ret,
taký byl můj smutný příchod
na ten boží, divný svět.
Moje drahá matka leží
v mdlobě, bolné mrákotě,
zavřevši své oči, snila
o mém příštím životě.
Ale jak tu těžké zraky
znova vzhůru pozvedla,
podivné tři bílé ženy
kolem lože zahledla.
Jako přelud zjev jich míhal
v modravý se blesků svit,
rod to Sudic, který lidem
pozemských dnů spřádá nit.
Děla prvá: „Budiž bláznem,
věčným bláznem dítě to,
ve všech přáních svých a tužbách
budiž napřed prokleto!“
Děla druhá: „Žebrák pouhý –
sám si kopej vlastní hrob,
život jeho budiž pouští
bez květů a bez ozdob!“
„Ne tak!“ děla třetí děva,
a ret její dýchal hněv,
divoký a sarkastický
byl ten její kletý zpěv:
„Budiž žebrákem i bláznem,
obé v žití najednou,
osud jeho čiré bídy
propastí buď bezednou!“
A jak vzkřikla moje máti,
zmizly všecky v jeden ráz,
dým jen temný zůstal po nich,
zápach hrobů, ostrý mráz.
Máti, moje drahá máti,
vidouc hrob mých nadějí,
měla’s tehda dítě svoje
zardousiti raději.
Neboť i po létech ještě
při vzpomínce oněch chvil
ku srdci se otrávená
krev ti žene ze všech žil.
A ty bleda, nepokojna
ptáš se: „Dítě, řekni jen,
zdali naplnil se přece
Sudic hrozný výrok ten?“
„Naplnil se vrchovatě
osudu ten hrozný trest,
neboť žebrákem i bláznem –
obé to jen básník jest.“