Ó slyš, ó slyš ten vábný hlas tak sladký a tak jasný!
zda labutě to zpívají na moři nápěv krásný,
či z otevřených ráje bran k nám vane píseň cherubínů,
neb slavík vůní opojen tak jásá zkvetlém na jasmínu?
Ó ne, ó ne, to vesský zvon kdy k noci den se sklání
se božským tknutím rozzvučí a pěje širou plání
a pláče, těší, plaší žal a volá k těm, jimž srdce puká,
že nikdo není bídným tak, by nesčítal Bůh jeho muka.
Ty hudbo božská, vznešená, jíž příroda se kloní
po hříšném dnu před Tvůrcem svým a slzy žalu roní,
jak lýra má, tvůj ohlas mdlý, by věčně neslavila tebe,
jež ve sny živé skolébáš a mrtvé v sladké plesy nebe?
Ó Věčný, posvěť lyru mou, by zněla v žití boji
jak zvon ten, kterým žehnáváš té zemi, dceři svoji,
a zádumčivá lyra má by čista zůstala a svata,
by v každé duši obraz tvůj a v každém srdci našla brata!