Stál anděl u zlatých ráje bran,
stál hrdý, s planoucím mečem,
jak od Boha byl tam přikován,
a hluch byl ku lidským řečem.
Tu přišel člověk. „Anděle,
ó ustup, já trpěl více!“
A anděl couvl nesměle
a nemoh’ mu pohledět v líce.
Meč sklonil, bránu otevřel –
zří člověk ráje zář pláti.
„Pojď také!“ člověk andělu děl.
,Jen vejdi, mě venku nech státi.‘