Jak’s před tisíci dvěma lety, Kriste,
se učil modlit smutné lidstva plémě:
„Přijď království Tvé vznešené a čisté,
ať spasena jím, blahá jest ta země,“
Lid dva tisíce let se modlí tak...
Kde království tvé, aspoň jeho tucha?
Lid marně zvedá k nebesům svůj zrak,
co pouta rvou mu tělo, vůli, ducha.
A boháči – ti Mamonu se klaní
a chytří svému rozumu se koří,
jich říše trvá světa do skonání,
a s posledním až člověkem se sboří.
Však říše boží!... prostí pro ní planou
a žebráci a trpící ji tuší,
však širé davy lidstva stojí stranou
a dosud marnou nadějí se kruší.
Tak dva tisíce marných prošlo let,
lid unaven je, jeho hruď tak bolna,
čím dál tím méně naděje má svět,
a víra v říš tvou, Kriste, mizí zvolna.