Ty duše mrtvých, kteří láskou zemřeli,
teď odvalují těžký kámen náhrobní,
a pláčí sladké slzy, volají
nejdražší jména živoucích.
Co v hrobě dlouho zvolna hnilo srdce jich,
a minulosti bolest v nich juž doplála,
teď znovu dávné rány jitří se,
novou se krví pramení.
A hudbou hrobů, toužnou duchů písní zas
se k živým hlásí, teskně s nimi hovoří,
a na city se táží pradávné,
jež letly k Hádu hlubinám.
A v sladké víře, touze bouřné, horoucí
se tisknou k živým jako stíny oblačné,
a z moře smrti k lásce života
spínají ruce krvavé.
Však marno – tichne píseň, most ten hvězdnatý,
kde potkati se mohou mrtví s živými,
a se vzlykem se řítí zoufale
mrtví zas dolů do hrobů.