A TO JE VŠECKO...

Když počala povídat pohádku maminka, my stulili jsme se tak k sobě. Jak zpytavě mžourala očka ta malinká, jak ticho hned bylo jak v hrobě.

A maminka říkala. Často ach, k polovic svou pohádku dovila pouze. Z nás každé však dítě to chtělo vše, chtělo víc, a volalo v sklamané touze

to ubohé, bláhové děcko: ,A to je všecko?‘ Když láska nám poprvé zajela do těla, my cítili v srdci ty šípy,

tu duše se bouřlivě, z hluboka zachvěla, jak na jaře vichr kdy vzkypí. My sklamáni klamali srdce zas jiné – to směšná je truchlohra mládí.

Ty slzy a vzdechy – vše přejde a zhyne, a snem jest, že měli se rádi, a srdce volá jak bláhové děcko: ,A to je všecko?‘

Ten toužený život, ta lákavá léta, juž tady jsou, celý náš osud. Z nás každý jen čeká, že bůhví, co zkvétá, že život to, nevěří dosud.

Ba život to, brachu. Než zvíš, stáří tady, my čekáme, doufáme stále. Jest odvahy třeba a síly a rady, bys o píď jen dostal se dále.

My čekáme stále jak bláhové děcko. Či to že bylo by všecko? Tak člověk se zvolna mudrcem stává, kdy život jej tísní a mučí,

Tak srdce se zvolna illusí vzdává a káru svou táhnout se učí. Jen jako vzdálené šumění hudby to vzpomínky mládí se třesou.

Než zvíš, konec lásky, bojů i sudby, hleď – tam rakev k hrobu již nesou. My voláme: ,Počkej!‘ – bláhové děcko. ,A to je všecko?‘

Den byl jako den, jen práce a hoře, jen péče v zklamání s námi. Vrou široké, hrozné planiny moře, my s duší tam jedinou sami.

Nač toužiti zpátky? To přidá jen zmatků, být poctivým – k illusi stačí Jen moci tak na konec chopit svou matku a přitulit k ní se v pláči

a usnout jak malé, bláhové děcko. A to je všecko.