A lidé? Rod to nízkých, podlých hadů,
již syčí v klepech, klevetách a záští.
Teď důvěrně v tvém zahnízdí se plášti
a mléko lásky v divém pije hladu.
Hleď – pestrou kůži svleká – novou zradu
to vymýšlí. Hleď, bolem čelo vraští –
teď svíjí se, až kosti v těle praští,
však náhle v patu uštkne tebe vzadu.
Je v děrách temných každý jenom šťasten,
kdy uštknout chce, tu vylézá z ní zlostný,
a zraniv zas se v díru vrací plaz ten.
A slunce pravdy, lásky dlouhých věků
jest k tomu jen, by dříve smrtonosný
v něm uzrál jed, ten symbol jeho vzteku.