Pouť trudné po zemi, kteráž jest símě jen,
nás mezi zející, strašlivé hroby vede,
přes pustá bojiště a přes mrtvoly bledé.
Zde břímě znamená a hanebné jho den.
Viz chvatně pijící ze číše plechové,
z pohárů stříbrných i zlatých tentýž žal,
aniž zná strasti proud vrcholy, nezná val,
avšak zůstává stát u jámy hrobové.
Když pak se svažuje cesta i teskní květ,
studený vítr jde, do snětí zavane,
aj, zříš, jak srdce tvé i den i palný ret
dán touze po rose – ale ta nekane.