Má tolik vnady k nám,
leč krás těch veškero nás vymršťuje výš,
nás žene nad sebe, odkud se rozhlaholí,
co velmi těšilo, co ještě trochu bolí
a co nás rmutného nechalo s bohem již.
Je děvče rozkošné, když tone v zeleni,
co jaro přineslo, a mezi májemi,
jež vesna vyhřála v květy na ňadrech svých.
Byla-li plamenná, ve dnešní okamih
je ze všech tanečnic nejkrasší stvoření.
Ať nic se nebojíme,
že jeseň přikvapí; až bude starší žena,
s ní bude milo zas, když pohádky své najde.
Tu my se více k sobě přitulíme
a chvíle bude krátká, vyprošená.