Z kojence Thalie’s Aspasií stala
se, mudrce jež okouzlila, učí
či Helenou, dva díly světa zmála
jež v čar být svými poddanými mučí.
V výš dokonalosti, v prach nutíš, vzplála
jsi, paláců, hold tronu za vděk ručí
ať ceny tvé. Lidskosti jsi, zmaru žluči
za Idy pych jen v požehnání vstala.
Ó bardi pradob, vždy jen pravdu jasnou
jste v krásy tróp věštili v roli žasnou.
Jak Mois hůl jen Ataie v bok spasnou
jste v pouť svých kroků v výspu v dlaň svírali,
v hruď těchu. Hlas váš jak tón neskonalý
v vzdech aether, pýr též žítí znikne v žaly
jak koukol chudý a květ zvonku malý.