Nerv napne se jak luk, když zvědou hoří. Na místo zvonů temporálka hlučí, když přijde lidský syn v křesťanů shromáždění jak prvé, martyria ve paměť číst mši.
Syn lidský v katakomby, vyhnanec, eremit... Nám v pulsu chví, my jsme ti z katakomb živelně cítící, vášniví snáři, krev s kříže chytající v rty, dál bdi v nás vřelá.
Divoce šlehá v nitru vzpomínka, hřeb ještě genia bít v mzdu v dlaň slyšíme. Jsme mikrokopie, v nás reflex dálav hrá těch časů, nad zločinem Rómy zděšení.
Ještě v nás zalomcuje pohana reformatoru, ký odvet největší vzal žítí idólist, dob eminentnosti tresti soujem skvělý, výchovy posvátné umravněnější didaktrist.
A již se vlídné chýlí vyrovnání, prostředkování nejčistčí milosti. Pěsť zatíná se v křeč cos odčinit, po literách zpět vzít v žluč „Ukřižuj!“
je rozdósovat na pokání manu a shltit neb svát s líce Gai, pólů. Již za Serapis Isis noří se, jež značí milosrdí, všemu shovu.
Ježto se sedm mečů v srdce nerouhá podmínek splnění, určení lénu! A my vše zříme konat nekrvavě. Tím vzácnější je transakce té scéna,
že v nymbu spirituelním jí duchové v svědectví přítomna ta bytosť smírčí, vlídná. My, kteří Barabášů ochotni skor barbarské hnáty nestoudné pietovat,
se v šlépěj vracíme, stez pravou, ovce bludu. A niterná v líp můž’ vzplát, počít pieta. Jsme onyx těch prvních, prototyp charý však v přerod chápání buďme jich výbornější.
V šij lepších odhodlání, reminiscencí pastýře znak a pečeť kdos kreslí, krví vtřebal a pálá. Pro kulturu ochotni jsme známou a vžitou. Oddanost, jež nese ráda,
když ovci pastýř v hrdlo za obojek a kouli tyranů v šperk něhy věsí s rolničkou medaillon. Šperk reminiscence, nad niž nemají věky a slavnější, v níž sloučeno ves požehnání.
Jak muži v šeř jsme katakomb kovoví vstoupili, jak beránci se vlídní v klid gnose vracíme...
Cookies on Poetry Cove