Vždy vůle účel i reguli střídá, v proměně věčné, jež jest Protheida. V kruh ona, písně orfické jak zvěsti, činy, líc hérů, zjev se překocuje.
Však víte, histoři, v všem kývá, kuje svor charý z prahu dob týž zákon jarý, týž, božská přírodo a svatá, tvůj. Vždy z krásy omlazené v transformaci
květ nový, leč týž exotismu v láci vzejdi ve doby jiné vegetaci. Však doufá, snář jen nekolísal v snění spravedný, neklopýt’ sedmkrát v mžení
by, pochybnost též hrudí sirá vzchvi. Moudrý sám v rozpacích zmírá, kdy vyplněna v vrch mu naděj čirá. Proč dí: ó pochybuji?! střepu zmámen
náčepem Tyché, pocal vypad’ z dlaně neskonalosti onyx svrchovaný a dokonalosti a klep’ o kámen či v špižírnu mní zbyl by uchovaný
mu fata, amen bojí budovy se v hrany či štěstí svého, plán že ztroskotaný by budoucnosti v rum se sřítil planý pro malý požitek a losu slevu?
To zřídka, břeh by Hesprid veslař stih, zjev sporý, dlaň se zrvala, lup by v pych též udržela a ve pozdní mih. Však přízeň všeobecnosti co cení,
to hodno cti a slávy v neskončení. Vždy Psyché, trpěly jež uhozeny či břímě tíží, velmi milovány v střet byly, cróna trní z směny
ve messiáše zleští relief, skráň, portrait zušlechťuje. Gyg, hle, valí, jubilante, tvých códů manuály, roj skřítků v tanec, grazií, medus v zpěv.
Ty z Rudohoří, Šumavy se valy, teď výspy drahé, svaté patrie staly. Jen v plachý kmit pomním ať. Blesk stráže že revidované tvé conformnosti
ethické akt zda tkne kdy etablage, přirozné v suplement ať v odbornosti redakce cizí již i výkonnosti dál o půl století v před drahou. Taj
či zastíraný, ukrývaný v báj či travestický klep z Valdštýnské zkazky, kroniky černé scientifist sázky bodem a uzlem zhola skrovným v zdání
a informace učiní kdys maní málo, čím tíseň v glossy nedostatku a nóty. Pomni, jest nachu barva vítězství, lící svěžesti, táž, narva
nezasloužené hany, výtky všaké a nepochopení v zbodnutí jaké. Na nitru člověka sidonská scála a tyrský purpur, oslavy to sálá
ať magneské jak grajské rouno z mála. Uzříť leč, koho zbodli v zvůle zmatku, jeť nelítostnou ethická též v krátku. To piedstálu níž, obrazu svátku
sním tvého, den a dobu, otče léna. Vím, běžnosti svět kol druh chladný věna je v díl či dědictví. Též prázdné hrudi a Psyché suché, slaneččí, jež studí,
jsou v davu tom, jenž směje se a baví, plesá a proudí, ryčí, hesla volá. S mäonskou holí vyjdem k prahům zhola kdy Irus, chuďasi jak chimerského pátku,
specima mysti; polověk sám trudí se v stud a hanu nad tím a zpět prahů od oněch spějeme v neskoje tahu. Leč aeolskou plec v břímě v rovnováhu
výš, vzdor v ni, na Diké nemni váhu, odplaty strannosti. Výš v Haemu říše i aetru. Saeculární slyšíš s výše i lenejský tróp dštít?
To barda chant, to blud ctný v spíše accustický! To rhapsodie mistra, budí jež v exaltaci se: On sám jest ještě výše!
Cookies on Poetry Cove