V té jedné ulici, kudy jde dělník jen,
když večer hojící břemena zanechána,
v ulici ouzounké truchlivá žena stála
a jenom prosebně své ruce pozdvihala.
Nikoli omylem odešla právě sem,
ten zástup dělníků ví, co je rmut, co rána,
co utrpení, jež nám prodlužuje den.
U nohou ženy dvě si pohrávaly děti
na šátku chatrném, alespoň rozprostřeném
a byly úsměvné a laškovaly spolu.
To štěstí mladosti, to mocně zazářilo
dle nepřemožených, však přemáhaných bolů
a opět mluvilo, že jediné jest všem,
že všude totéž jest a bude jako bylo,
jak láska mateřská, jež nade všecko vzletí,
jež zbývá nejčistší ve světě porušeném
a všem, kteří se táží, co je svaté,
jeví se přesvatá ve lesku vítězném.