Kdykoli pohlédnu, jak výše kolem tyčí
se vine úponka a hrozny plné visí,
šťavnaté, zlatité, zovoucí k utržení,
již vidím družný kruh a slyším jeho pění,
neb číše přesladká na retu píseň křísí.
A již mi stoupá v skráň ten plamen, který šlehne
v to čelo skloněné nad pohár blýskavý,
a tisíc krásných snů tuším, co slavně žehne,
tu sílu do oudů, tu mladou bujarost
a srdce tající ve démantový skvost.
A vidím obrázek, po vlnách utišených,
tak náhle stišených jak mezi plesem táhne
milostná družina a karavany vznět
uprostřed vnadných žen napolo obnažených,
v břeh Arkadie jdou a jde pouť milá v před.
A vidím mudrce, co pohár v ruce mřeli,
a slyším souzené, co ryčně o něm pěli
mluvíce, zde je vše a dále není nic.
Též pestrých tisíce si připomenu bájí,
jak hrozny čarovně a obrovité zrají.
To slunce ukládá se do nich volně, tiše
za zpěvů líbezných drobotin ptačích v mlází,
ukládá plamenem se v zrnko kulaté.
Až skane do číše a kdos ji v hrdlo srazí,
ve svátek největší žít bude dvakráte.
A jenom při víně na vrchu roznícení
a jenom nasycen milostí touto boží,
cítící volný se, překonav svět a hloží,
Salomon vyrazí a bude slavně pět,
co potrvá do Krista příštích let.